(Před)vánoční Dublin

Do Dublinu jsem odlétala posledního listopadového dne. Finální dovolená letošního roku, pokud tedy nepočítám Vánoce v Čechách. Moje letadlo odlétalo dopoledne z berlínského Schönefeldu, opět jsem letěla s Ryanair, kteří letos změnili své podmínky asi desekrát, takže jsem skoro do poslední chvíle nevěděla, jak to bude s mým malým (ani ne) deseti kilovým kufrem. Naštěstí jsem za něj dodatečně nic neplatila, jen jsem ho musela na terminálu klasicky „načekovat“, jako kdyby se jednalo o velký dvacetikilový. Do Irska jsem měla namířeno již potřetí, nikdy jsem však nezůstávala přes noc v Dublinu.

Tentokrát byl však v plánu pouze Dublin. Žádná příroda nebo cestování po ostrově. Letěla jsem tam (kromě své nejlepší parťačky T., která v Irsku už několik let žije) hlavně kvůli koncertu Jessie J, na který jsme si s T. koupily lístky už někdy v létě – hned po tom, co jsem se vrátila z Colours of Ostrava. Tak nadšeně jsem tenkrát T. vyprávěla o skvělém vystoupení Jessie, čímž jsem jí chtěla sdělit, že musí jednoznačně jít na její koncert v Dublinu. Dopadlo to tak, že jsem asi po deseti minutách chvalozpěvu čekovala lety, kupovala lety a lístky. 

 

Pátek, 30.11.2018

Seznámení s dublinskou městskou dopravou

Dublinská čtvrť Inchicore

Dublin mě přivítal modrou oblohou. Nemohla jsem tomu uvěřit. Vzala jsem si autobus od terminálu do centra, přímo na O’Connel St., kde jsem se měla setkat s T. Počasí bohužel moc dlouho nevydrželo, začalo pršet (nečekaně). I přes to jsme se rozhodly jít pěšky na naše Air bnb v části Inchicore, která je asi 4-5 km vzdálená od centra. Cesta měla podle Google map trvat ca. hodinu, což odpovídalo. Nicméně nás bohužel po cestě chytil doslova brutální slejvák, takže jsme na byt dorazily úplně promočené. V jedné botě Rožmberk, v druhé Lipno. Naštěstí měla T. jako správnej „life saver“ fén, takže jsme si vyfénovaly promočené boty, abychom mohly znovu vyrazit vstříct kalužím velkoměsta. Asi se oprávněně ptáte, proč jsme nevyužily městskou dopravu a vláčely se s kufrem a batohem (a bez náhradních bot) lijákem. To bych vám ráda osvětlila. Tak zaprvé – Dublin nemá metro. Občas potkáte koleje, kde dokonce občas projede nějaká tramvaj. Hlavní dopravní prostředek (kromě aut) jsou pak autobusy. A jak už to tak na pevnině bývá, jízdy autobusem jsou nekomplikované. To však neplatí pro Irsko. Pokud nemáte měsíční kartu, kterou jen přikládáte při vstupu do autobusu (asi logicky asi i výstupu), musíte si koupit lístek u řidiče. Ano, ještě stále to nezní nijak divně. Představte si následující situaci – stojíte na zastávce (bacha, abyste si stoupli na správnou stranu, v Irsku se jezdí nalevo stejně jako v Brexitu). Na zastávce není žádný jízdní řád, tudíž nevíte, jaké zastávky následují, víte jen přibližně směr, kam autobus asi tak jede (neplatí pro autobusy z letiště a na letiště, ty jsou značené přehledně). Nedokážete ani vyzjistit, kolik budete platit, protože cena se odvíjí od počtu zastávek, které pojedete, což logicky nevíte, protože jízdní řád neexistuje. Autobus přijede, vy nastoupíte, musíte říct řidiči, na jakou zastávku chcete jet, což nevíte, takže řeknete, že chcete jet někam ke Christ Cathedral. Řidič vám sdělí částku, kterou musíte zaplatit, tzn. musíte ji pouze v mincích naházet do takové plechové nádoby vedle řidiče. Ano, četli jste správně. Pouze mince, žádné bankovky a už vůbec nemůžete platit kartou. V ideálním případě musíte mít tu částku přesně, neboť řidič nemůže operovat s penězi, takže vám nevrátí. A ne, ceny lístku nejsou třeba rovné 3 eura, ale 2,85 euro a podobně. Takže ve finále stejně asi skončíte vhozením 3 euro do oné plechovky. Řidiči je samozřejmě špatně rozumět, protože mluví s pravým irským přízvukem, takže vy místo „five“ rozumíte „four“ a nechápete, proč po vás chce ještě jedno euro a do toho vám i přes svou milou a ochotnou irskou povahu už chce skoro zakroutit krkem, neboť tam stojíte, civíte jako blbec a blokujete vstup dalším cestujícím. Po takovém zážitku přehodnotíte celou situaci a řeknete si, že ten rybník v botách není nakonec tak špatný a prostě chodíte pěšky, kde to jde.

Protože jsme v pátek večer už byly hladové a měly chuť na pizzu, vydaly jsme se do malé pizzerie Aperitivo, která není sice čiště veganská, ale nabízí spoustu veganských pizz, dezertů a veganské víno. Ceny jsou sice trochu vyšší, ale rozhodně se vyplatí. Pizzy tam mají skutečně výborné, nevegan pizzy za deset euro, obyčejnější vegan pizzy také za deset, fancy vegan pizzy (jak jsem je nazvala) pak 13,50. Přemýšlela jsem sice, že trochu ušetřím a dám si obyčejnější pizzu za 10. Nakonec však vyhrál labužník ve mně a řekla jsem si, že vyzkouším nějakou zajímavější. Dala jsem si tedy ostřejší s jalapenos, veganskými vepřovými kousky, cibulí a veganským sýrem. S T. jsme pak neodolaly a daly si ještě napůl veganský tiramisu čokoládový cake, který byl naprosto famózní. Stál sice 5 euro, ale bylo to nejlépe investovaných 5 euro v mém veganském životě 😀 Aperitivo rozhodně doporučuji.

Po večeři jsme páteční večer zakončily ještě procházkou po osvětleném Dublinu. Vždy jsem tam byla jen na jaře. Z těch všech krásně osvětlených budov jsem byla tak na měkko, že jsem si na ulici zatančila i na pravou irskou hudbu 😀 A protože večer už nepršelo, šly jsme zpět pěšky na naše Air bnb. Před zpáteční cestou jsme na náš bucket list spontánně přidaly drink, což jsme si mohly následně úspěšně odškrnout. Los padl nejprve na nějaké irské pivo, které nebylo Guiness, tudíž si nevzpomenu na jeho jméno. Ve druhém pubu jsme si pak daly nejlepší britský cider Orchard Thieves, aneb jak ho přátelsky nazýváme „Orčrds ričrds“ 😀

 

 

 

Sobota, 01.12.2018

Koncert Jessie J

Sobota se nesla ve znamení koncertu. Počasí “umlžené”. Dopoledne jsme opět vyrazily do centra, i přes to, že jsme se necítily (nebo alespoň já) moc dobře. Od rána mě bolelo v krku a měla jsem pocit, že mám trochu teplotu. Nicméně, když výletíte, není čas ztrácet čas. V plánu byla výstava fotografií koncertní fotografky Ruth Medjber. Výstavu objevila T., protože je sama vášnivou fotografkou. Když to jde, tak se snaží na každý koncert propašovat svůj foťák. Já sama byla na její fotky také zvědavá. Fotografie rozhodně nezklamaly. Ruth má dobré oko, dokáže zachytit skvělé momenty a emoce. Pokud by vás její práce zajímala, vygooglíte jí také pod uměleckým jménem Ruthless Imagery (stejně tak vystupuje na sociálnich sítích). Její fotografie používá například irský portal Ticketmaster.

Po výstavě jsme zamířily hledat vánoční trhy. Ty je v Dublinu poměrně těžké najít. Nejsou to klasické vánoční trhy, jaké známe z Česka nebo například i z Německa. V Dublinu byly vánoční trhy uvnitř pod střechou (což ke stálému deštivému počasí dává smysl), atmosféra je tím pádem ale trochu jiná. Není to o svařáku a trdelnících. Trhy byly spíše koncipované pro prodej drobných ručně vyrobených dárků. První trh (s živou hudbou) se konal v prostorech gay baru The George, na další jsme vyrazily k náměstí Merrion Square. Náměstí je vlastně jeden krásný park. Na druhém vánočním trhu jsem viděla prvního Santu ve svém životě (nevěděla jsem, že za tento víkend nebyl poslední.. uuups, spoiler alert! :D) Dostala jsem tam také dva svařáky zdarma – obcházel to tam pán, který je jen tak nosil na podnose a rozdával, nikdo se k nim neměl, tak jsem je přeci nemohla nechat vychladnout. I svařák jsem si na svém bucket listu tedy mohla odškrnout.

St. Stephen’s Green shopping mall

Tento rok jsem se zařekla, že se budu obloukem vyhýbat nákupním centrům, což se mi daří. V Dublinu jsem to však jednou porušila a vlezla do St. Stephen’s Green Shopping Centre blízko nejhorší (nejpřeplněnější ulice) v Dublinu – Grafton Street (něco jako Oxford Street v Londýně). Nákupní centrum zdaleko nebylo tak plné jako zmiňovaná nákupní míle, navíc tam mají moc hezkou architekturu, kvůli které se tam vyplatí nahlédnout. Nic jsem si nekoupila, ani tam, ani na vánočních trzích. Jsem na sebe náležitě pyšná, protože jsem se zařekla, že nebudu zbytečně nakupovat blbosti a věci, které nepotřebuji. Koupila jsem si jen jednu jedinou věc, a to tuhý deodorant od Lushe. Deodorant jsem potřebovala, neboť jsem svůj vypotřebovala těsně před cestou do Irska a nestihla jsem si v Berlíně koupit nový. Deodorant je veganský a cruelty free (Lush netestuje na zvířatech). 

Večer konečně přišel zlatý hřeb: koncert Jessie J (hlavní důvod, proč jsem do Irska letěla). Akce se konala v National Stadium, kde se normálně konají boxerské zápasy. Z toho jsme byly trochu vyvedené z míry. T. je sice zkušenou návštěvnicí dublinských koncertů a byla snad ve všech venue po celém městě, nicméně v National Stadium to bylo její poprvé. Když jsme v sobotu chodily městem, prodavači na trzích nebo prodavačky v Lushi se nás ptali, co máme ještě ten den v plánu (rozuměj “small talk”), zmínily jsme se o koncertu Jessie J, následně vždy přišla stejná reakce: „Oh, Jessie J., I know only one of her songs“, a také: „Oh, I have never been to National Stadium, where is it?“ 😀 Lístky jsme měly na sezení, když jsme je kupovaly, tak na stání nebyly žádné k dispozici, což mě trochu mrzelo, neboť jsem chtěla radši stát než sedět. Už sice stárnu, ale i přesto, když jdu na koncert interpreta, jehož hudbu mám vážně ráda, tak prostě nevydržím jen sedět, koukat a tleskat. Nezbývalo mi nic jiného, než se s tím smířit a doufat, že to ostatní kolem budou cítit podobně a budou si chtít stoupnout. 

Foto by T.
Kliknutím na fotku se dostanete na její web

Stadion byl od našeho Air bnb ubytování vzdálený asi necelé tři km. Jelikož začínalo znovu pršet, rozhodly jsme se, že tam dojedeme autobusem. Na Googlu jsem našla, že tam jede přímý autobus číslo 68. Dokonce jsme měly připravenou i spoustu drobných do “plechovky”. Když jsme přišly na zastávku, na odjezdové tabuli byly pouze autobusy číslo 13 a 40. Zeptala jsem se jednoho mladíka, který tam stál, jestli autobus číslo 68 jezdí z této zastávky. Jeho odpověď byla: „Ano, ale pouze jednou za hodinu.“ 😀 V tu chvíli jsem již k dublinské městské dopravě cítila čirou nenávist. Naštěstí jsme měly ještě dost času, tak jsme se rozhodly jít pěšky. Chytře jsem si přes den nekoupila deštník (můj z Berlína se mi rozbil hned první den – německá kvalita) a v místním obchodě žádný deštník neměli, k čemu taky v Irsku prodávat deštníky, že? Nasadily jsme kapuce a vydaly se vstříct mokrým botám. Opět bez náhradních ponožek.. Naštěstí po cestě nepršelo až tolik, nakonec jsme se tím autobusem ještě kousek svezly, protože jsme ho potkaly po cestě, když už jsme byly skoro u haly. Když jsme dorazily na místo, zdálo se nám, že tam ještě nikdo nečeká, že tam stojí asi pět lidí. Pak jsme si ale všimly, že řada vede na druhou stranu. Stálo v ní už určitě nekolik set lidí.. uups. „Ti mají asi všichni lístky na stání“, pomyslely jsme si. Bohužel jsme během čekání ve frontě ještě trochu zmokly. Hned po vpuštění do haly jsme s pomocí organizátorů našly naše místa a došlo nám, proč nebyly žádné lístky na stání – protože vůbec nikdy žádné nebyly. Všechny byly pouze na sezení. To bylo “trochu” zvláštní, minimálně pro mě. Já nejsem z Německa nebo Česká zvyklá na to, že by se někde na koncertech sedělo. Myslím, že to musí být zvláštní i pro samotné interprety, což potrvdila Jessie hned po příchodu na podium, neboť prohlásila, že nechce, aby to působilo nějak nezdvořile, ale že si připadá jako na nějakém hodně drahém školním představení, jako by v hledišti seděli její učitelé a rodiče, kteří budou její vystoupení hodnotit, a že je schopna třemi kroky projít celé podium. Nicméně přislíbila, že i na tomto malém pódiu předvede pořádnou show, a svému slibu dostála. Setlist obsahoval mnoho písniček z jejího nového alba R.O.S.E., které bylo rozděleno do čtyř „ípíček“: Realisations. Obsessions. Sex. Empowerment. Kromě nových písniček nechyběly samozřejmě ani starší hity jako Bang Bang, Flashlight, Domino, Nobody’s Perfect a samozřejmě Price Tag, nebo jak ho většina zná „Money Money Money“ 😀 Celý koncert byl vynikající. Jessie je výborná zpěvačka, sympatická, krásná a charistmatická osoba, která předává spoustu skvělé energie, výborně komunikuje s publikem, je neuvěřitelně milá, ale zároveň vtipná a sexy. Obzvlášť potěšená jsem byla z toho, že z koncertu byla nadšená i T., která mi šla více méně dělat doprovod, ale odcházela už jako zarytá fanynka 😀 (Její report se spoustou skvělých fotek si můžete přečíst sami tady). 

Fun fact – ještě před začátkem koncertu jsem si spontánně přes mobil koupila lístky na koncert Alice Merton (19.12. tohoto roku v berlínském Lidu) a na koncert Anne-Marie (6.5. příštího roku v berlínském Tempodromu).

 

 

 

Neděle, 02.12.2018

Santa Claus is coming to town..

Po koncertě jsme si trochu déle přispaly a po poledni vyrazily opět do centra. Světe div se, ale nachlazení zázrečně zmizelo. Počasí bylo trochu lepší, dokonce chvilkami svítilo sluníčko, střídalo se bohužel s krátkými přeháňkami, to ale způsobilo, že jsme již podruhé za tento víkend mohly vidět duhu nad Dublinem. Konečně jsme se také zvládly přesunout do severní části města, tam se totiž nechází legendární “donutárna” The Rolling Donut (legendární alespoň mezi vegany, protože mají vždy několik druhů veganských koblížků). Když jsem tam byla naposledy, ty veganské byly bohužel již vyprodané. Tentokrát jsem měla štěstí a koupila si hned dva druhy – malinový a pistáciový. Stihly jsme tam dojít tak akorát, neboť se spustil neskutečný liják. Donuty jsme si ale vzaly s sebou, stejně tam nebylo místo na sezení. Rychle jsme zamířily do Starbucsku, že si k nim dáme kávu. Já však snědla první donut hned po koupi “za čerstva”, ten jeden mě tak zasytil, že jsem si druhý schovala až na později. Pokud jste vegan a budete v Dublinu, určitě si tam na koblížek jednou dvakrát zajděte, nebudete litovat. Slibuju. Byly rozhodně mnohem lepší, než ty z Brammibal’s Donuts v Berlíně. 

 

T. odjížděla v neděli zpět do Waterfordu, já odlétala až v pondělí v sedm ráno. Před T. odjezdem jsme ještě stihly fotky vánočně nasvíceného Dublinu, kterými se tu můžete pokochat.

 

 

Dále jsme zastihly (úplně náhodně) takzvaný “Santa Cycle” – několik desítek Santů na kolech projíždějících hlavním tahem města. Všichni zvonili, byli ověnčení vánočními světýlky a všem kolemjdoucím přáli merry Christmas. Jednalo se o charitativní akci. Irové jsou celkově velmi aktivní, co se charitativní činnosti týče. Všude po městě vidíte lidi  pořádající sbírky pro různé projekty.

Na večeři jsme vyrazily opět do jižní části města do restaurace/bistra Umi Falafel. Tam jsem si dala ty nejlépe kořeněné potato wedges a skvělý palestinský falafel sandwich. To celé v menu i s pitím stálo 8 euro, což je na Dublin výborná cena. Akce na menu platí každý den do šesti do večera, určitě se to vyplatí.

T. jsem později večer doprovodila na autobus a následně jsem se vrátila na naše Air bnb, kde mě čekala poslední noc (nebo spíše jen část noci). Musela jsem chytit první autobus na letiště ve 4:45 ráno ze stanice, která byla od našeho ubytování vzdálená ca. půl hodiny pěšky. Tu noc jsem se moc nevyspala. Na letiště jsem se dostala včas, let byl fajn, i když byly trochu turbulence. Poprvé jsem zažila, že během letu byli cestující vyzváni, aby se posadili na svá místa a zapli si bezpečnostní pásy. Turbulence ale trvaly jen chvilku. Dokonce jsem měla po dlouhé době náhodně přidělené místo u okýnka, kde bylo dokonce i okýnko 😀 (T. se stalo, že dostala náhodně přidělené místo u okýnka, v té řadě však žádné nebylo 😀 , což mě hrozně pobavilo, když mi to vyprávěla a ukazovala mi fotku). Já měla tentokrát větší štěstí a mohla jsem pozorovat východ Slunce z výšky, to bylo nádherné. Krásné zakončení skvělého víkendu.

Pokud jste dočetli až sem, tak moc děkuju za pozornost. Doufám, že jste se při čtění alespoň trochu pobavili.