Moje cesta do Berlína

První článek na mém blogu bych chtěla věnovat tématu proč a jak jsem se rozhodla opustit rodné Česko, co mi život v zahraničí dal a vzal, a zda-li se plánuji vrátit na „rodnou hroudu“.


Asi bych začala tím, odkud se vůbec vzala myšlenka odejít do ciziny,  a proč zrovna Německo, nebo spíše ostrov v Německu nesousí název Berlín. To, že toho Berlín se zbytkem Německa příliš společného nemá, se vám pokusím nějak přiblížit.

Pár informací na začátek – do Berlína jsem odjela na konci srpna 2013, bylo mi 21 let, měla jsem dokončenou maturitu a pomaturitní studium jazyků, na vysokou jsem se nechystala. Měla jsem maturitu z anglitčtiny a moje němčina byla na úrovni základní konverzace, pokud se v tom vyznáte – B1.

Odjela jsem přesně poslední den v srpnu, od září jsem ztratila status studenta. Neměla jsem dopředu zajištěnou žádnou práci ani žádný jasný plán, co tam vlastně budu dělat. Měla jsem jen jisté ubytování v jednom bytě s pár ostatními Čechoslováky, ubytování jsem našla přes internet, když jsem trochu googlila. Musím uznat, že to toho času bylo štěstí, protože sehnat ubytování v Berlíně, ještě pokud nemáte práci a moc peněz, je zásadní problém. Sbalila jsem se do několika kufrů a tašek, a s těmi jsem vyrazila autobusem směr Berlín. Vůbec jsem netušila, co mě čeká, na jak dlouho odjíždím, jestli to vůbec zvládnu, jestli se tam domluvím, jestli se z toho psychicky nesložím. Kufry a tašky jsem zapomoci dvou (teď již) přátel dotáhla na „můj“ první berlínský byt, který se nacházel v okrajové čvtrti města Reinickendorf. Do centra to byla celkem štreka, ale všechno pro mě bylo nové, tudíž mi to tak nepřišlo. A hlavně jsem se tam mohla přihlásit na místním úřadě k pobytu, což bylo velmi důležité pro hledání práce, otevření bankovního konta a vůbec všeho, co jen německá byrokracie vyžaduje.

Svou první práci jsem našla asi po deseti dnech. Ze začátku jsem obcházela různé restaurace a kavárny s vytištěnými životopisy, to nepřinášelo moc velké úspěchy, proto jsem začala odpovídat na inzeráty na internetu, sama jsem si také inzerát napsala, že hledám práci. Musela jsem párkrát poprvé volat v němčině (a v cizí řeči celkově), což byla na začátku celkem velká výzva, stálo mě to spoustu nervů, než jsem se odhodlala ten telefon zvednout.

V té době ještě v Německu nebyla zavedena minimální mzda, tudíž jsem ve své první práci samozřejmě pracovala za almužnu v podobě 6 EUR, ano v Německu se skutečně i v té době jednalo o almužnu. Neměla jsem žádnou pracovní smlouvu, což nevím, jestli bych tu měla takhle oficiálně přiznávat, peníze jsem dostávala „na ruku“. Byla to práce v jakémsi takémsi baru ve čtvrti Wedding, kde byly i herní automaty, a kde se scházeli převážně známí a kamarádi majitele baru. První výplatu jsem „oslavila“ levným pivem za 1 EUR v jedné z místních „weddingských“ hospod.

Tenhle rok (2018) jsem oslavila pětileté výročí života v Berlíně (a v zahraničí celkově, nikde jinde mimo Česko a Berlín jsem nežila). Aby tenhle článek neměl délku románu, rozhodla jsem se v bodech vypsat, co se za těch pět let vlastně událo:

  • Moje němčina se vyšplhala na úroveň C1, v roce 2015 jsem složila jazykovou zkoušku odpovídající této úrovni.
  • Našla jsem si „svůj vlastní“ byt. Ne, nekoupila jsem nemovitost, je to samozřejmě pouze byt v pronájmu. Ale po těch několika letech bydlení s někým v bytě, nebo i dokonce s někým v jednom pokoji, jsem se rozhodla, že už by bylo konečně na čase mít svůj klid. Od listopadu 2017 bydlím sama v malé garsonce v hip čtvrti Friedrichshain.
  • Udála se spousta lidí v mém životě, důležitějších i méně důležitých. (Ne)vztahů a (ne)přátelství. Každý jeden člověk ale něco zanechal. A já jsem za každého vděčná. A taky vím, že jsem díky Berlínu získala nová přátelství na (snad) celý život.
  • Z baru jsem se vypracovala do korporátu (hm). Mám smlouvu na dobu neurčitou a přemýšlím, co se svým životem udělám dál. Poznala jsem hodnotu peněz a naučila jsem se nést plnou odpovědnost sama za sebe.

 

 

A jestli se hodlám vrátit do Čech? Kdo ví. Již několikrát jsem se vrátit chtěla, většinou to bylo, když se mi tu v Berlíně nedařilo dobře. Vždycky mě tu ale něco udrželo. Asi to byl osud, že jsem zůstala tak dlouho. Často jsem během těch pěti let říkala, že Berlín opustím, ale nikdy jsem si to nedokázala představit. Čím jsem tu dýl, tím se mi tato představa jeví reálněji. Nedokážu momentálně říct, jestli se vrátím do Čech, ale určitě to nevylučuji, myslím si, že se to jednou stane, ale nedokážu říct, kdy to bude. Rozhodně však nepatřím mezi ty, kteří žijí v cizině a na Česko nadávají. Čím déle žiju za hranicemi ČR, tím více si uvědomuju klady života v naší malé republice, a tím více si také vážím Čechů, jejich humoru a způsobu života.

Berlín ale teď rozhodně považuji za svůj domov, miluju tu symbiózu, ve které tu všichni žijí. Berlín je velmi podceňován a přehlížen, ať již turisty (minimálně těmi z Česka), nebo lidmi, kteří chtějí někam za hranice. A ano, Berlín není Paříž, a místo Eiffelovky se tu tyčí Fernsehturm, Berlín není ani Mnichov, není ani jako zbytek Německa. Berlín je Berlín.. a člověk ho buď miluje, nebo ho nenávidí.

2 Replies to “Moje cesta do Berlína”

  1. Naprosto s tebou souhlasím. Berlín má své kouzlo. Já tu jsem třetím rokem a miluju to tu. Ale koncem prosince se budu vracet na pár měsíců do Čech. Tam si udělám konečně řidičák (tady je to nekřesťansky drahý) a pak se sem zase chci vrátit, především kvůli příteli. Tomu se do Čech nechce. 😂

    1. Jednou Berlín, napořád Berlín. Člověk tu nějak nestárne.. což může být taky trochu problém. Držím palce s řidičákem. Ať se daří v Berlíně.. nebo kdekoliv jinde 🙂