#Veganuary: Moje vegan story

Máme tu rok 2019. S každým novým rokem přichází vždy spousta předsevzetí, jedním z nich může být i změna stravování. Možná někdo z vás přemýšlí o vegetariánství nebo veganství. Jako každý rok také začíná Veganuary = vegan January (veganský leden). Já sama se již nějakou dobu stravuji vegansky, tak mě napadlo, že během ledna napíši pár článků do série ‘Veganuary’. Třeba vás inspiruje k tomu, dát veganství zelenou, nebo se alespoň pro začátek nad celým živočišným průmyslem zamyslet. Já sama nejsem žádný vegan aktivista, vlastně o veganství nemluvím, pokud nejsem přímo dotázána. Razím si svojí teorii, že nejlepší cesta je ta, když si na to člověk přijde sám – všichni tady v Evropě máme přístup ke stejným zdrojům informací. V roce 2019 bych si přála být více občansky aktivní. Proto jsem se rozhodla přispět k celosvětové akci Veganuary. 

Dnes jsem se rozhodla vám vyprávět svojí veganskou story, a to, jak mě veganství ovlivnilo a změnilo.

Už jako dítě jsem neměla pozitivní vztah k masu. Co si tak vzpomínám, dost často jsem maso odmítala. Jako malá jsem to nevnímala z etické nebo ekologické stránky. Maso jsem viděla jako kus hmoty na talíři, který divně zapáchal a většinou odporně vypadal. Vlastně jsem se ho dost často štítila. Věta “dám si jen knedlíky s tou omáčkou” byla u našeho stolu poměrně častá. Z etické stránky jsem odpor k masu měla v případě zabíjaček. Ty jsem vždycky nenáviděla. Jelikož pocházím z vesnice a moji prarodiče chovali spoustu zvířat, měli jsme i pašíka. Asi se jmenoval Pepa, to už nevím.. Bylo mi proti srsti, že bych měla sníst Pepu, který byl členem rodiny, i když s námi nebydlel pod jednou střechou. Nechtěla jsem se na to dívat a nechtěla jsem nic z toho jíst. U nás v rodině nebyl nikdo vegetarián. Vařila se klasická česká domáci kuchyně – maso, omáčka a příloha. 

Veganská svíčková se čtyřma
Veganská svíčková se čtyřma

První pořádný zlom přišel v mých asi dvaceti letech. Nejsem si úplně jistá, jestli mi bylo 19, 20, nebo 21. V téhle době jsem přestala jíst maso. Ptáte se proč? Pokusím se si vlastně pořádně vzpomenout na to, jak to přešně bylo, jak a co mě nejvíce ovlivnilo. Myslím, že velký podíl na tom měla bývalá přítelkyně mojí kamarádky. Byla vegetariánka. Dobře jsme si rozuměly a vedly pár rozhovorů na toto téma. Já jsem jí tvrdila, že mi přijde logičtější být vegan než vegetarián, pokud to děláme čiště z etické stránky. Asi jsem jí v tu dobu dělala to, co dělá spousta lidí dnes mně – chtěla jsem shodit to, co dělá. Z určitého pocitu viny, že já maso jím, jsem se jí snažila předhodit, že ona sice sama maso nejí, ale stejně nedělá dostatek, protože masný průmysl není jediné zlo. Co třeba průmysl mléčný? Nicméně jsem o této problematice stále více a více přemýšlela. Stále jsem přicházela na to, že spousta lidí, kterých si za něco vážím, jsou vegetariány a vegani, že to není nic nenormálního. Rozhodující pro mě byla otázka, zda-li bych dokázala zvíře zabít, odpověd zněla jasně: NE. Položila jsem si další otázku – proč bych to zvíře nedokázala zabít? Odpověď zněla: Protože by mi ho bylo líto. Ze soucitu. Uvědomila jsem si, že soucit je pro mě důležitější a silnější než chuť, nebo spíše v mém případě zvyk. Jak jsem říkala, maso mi nikdy nějak extra nechutnalo, proto pro mě nebylo těžké se ho vzdát. Přestala jsem ze dne na den, jelikož jsem se rozhodla z etického hlediska. Znám spoustu lidí, kteří se rozhodnou spotřebu masa alespoň omezit, dělají to pak většinou ze zdravotních důvodů nebo ekologického hlediska. Bylo to jednoduché. V té době jsem ještě bydlela s rodiči. Mamka vařila více bezmasých jídel, které pak jedly spolu se ségrou se mnou. Pro tátu máma většinou vařila zvlášť něco s masem. Při přechodu na vegetariánství jsem samovolně zhubla pár kilo. Být vegetarián není v dnešní době už absolutně žádný problém. Každá restaurace nabízí výběr bezmasých jídel. Babičky to sice trochu nechápaly (a možná nechápou dodnes), ale zvykly si, a to ještě nevěděly, že brzy přijde další šok – veganství. 

Wafle na sladko a slano

Pojem veganství lidé vnímají různě. Asi nejčastěji je spojováno se stravováním, a to jako konzumace výhradně rostlinných potravin (a odmítání všech živočišných).  Vegani tedy nejedí maso, vejce, mléčné výrobky, ani med. Nepijí mléko jiného živočišného druhu (kravské, kozí apod.). Dávají si pozor, aby kupovaly pouze výrobky, které kromě jasných živočišných složek, neobsahují ani žádná “éčka” živočišného původu. Pro většinu veganů (hlavně tedy pak pro ty, kteří to dělají z etických důvodů) to však jídlem rozhodně nekončí. Nepoužíváme kosmetiku nebo prostředky testované na zvířatech, nekupujeme kožené výrobky, nechodíme do cirkusů ani zoologických zahrad. Spousta veganů také odmítá chov domácích mazlíčků (s výjimkou zvířat opuštěných, z útulků apod.), hlavně pak chov exotických zvířat, která jsou zde držena v jim nepřirozených podmínkách, a to pouze pro lidskou zábavu. Velké množství veganů také například nekupuje žádné výrobky obsahující palmový olej, kvůli kterému se kácí deštné pralesy.

Musím upřímně říct, že jsem jeden čas měla s označením vegan trochu problém. Možná to bylo proto, protože se celkově nerada nálepkuju a šuplíkuju. Vždy jsem spíše vysvětlovala, co dělám a co nedělám – “nejím to a to, nekupuji to a ono, nechodím tam a tam”. Dnes se tomu označení již nebráním. Rozhodně se ale nepředstavuji slovy: “Ahoj, já jsem Verča a jsem vegan.” 🙂

 

Jak jsem se tedy dostala k veganství?

Byl to přirozený vývoj. Říká se, že skoro z každého vegetariána, který to myslí vážně, se časem stane vegan. U mě ten “proces” nastal celkem brzy potom, co jsem dala sbohem masu. Jednoduše to mému svědomí přestalo stačit. Věděla jsem, co se děje v mléčném průmyslu, ale narozdíl od masa jsem sýry milovala. To samé s vajíčky. Tudíž byl přechod na veganství těžší než na vegetariánství. Jediný důvod byly teda asi mé chuťové pohárky a fakt, že jsem bydlela na vesnici, to znamenalo menší sortiment v obchodech. I přesto jsem se odhodlala do toho jít, a upřímně jsem byla překvapená jak “easy peasy” to bylo. Kromě důvodů etických hrály v tomto rozhodnutí roli i důvody zdravotní, neboť veganství považuji za zdraví prospěšnější než vegetariánství. A ano, opět jsem se z vegetariánky stala vegankou ze dne na den. Někteří omezují a vyřazují postupně. Tahle metoda ale není pro mě, když něco chci udělat, začnu většinou hned a “naplno”. Od této chvíle jsem si většinu surovin obstarávala sama, většinou jsem si také sama vařila (v té době ještě spíše “vařila”). Pamatuju si, jak jsem na sebe byla vždycky hrdá, když se mi něco povedlo. Ten rok jsem jezdila do Prahy na roční pomaturitní studium jazyků, v Praze jsem občas chodila jíst do čiště veganské restaurace Loving Hut. Byla to vůbec moje první veganská restaurace, ve které jsem jedla. Při přechodu na veganství jsem zůstala na stejné váze, nezhubla jsem, ani neztloustla. Neměla jsem žádné problémy, pozorovala jsem nějaké extrémní změny. Jedinou věc, kterou jsem výrazně pocítila, bylo to, jak jsem začala jídlo vnímat. Už to nebyla pouze nějaká hmota nutná k tomu, abychom přežili. Z každého jídla jsem měla dobrý pocit, a ten trvá. V rostlinné stravě cítím sílu. 🙂

 

A co mi tedy veganství dalo? 

Celkově jsem se začala zajímat o jídlo jako takové – o jeho kvalitu, odkud jednotlivé suroviny pocházejí, jak se pěstují, o to, co vlastně obsahují jednotlivé výrobky, které si denně kupujeme a dáváme na talíř. Nejsem žádný výživový guru, stále se učím a jím hodně intuitativně. Snažím se poslouchat svoje tělo. Naše tělo nám posílá signály. Nikdy jsem je nevnímala. Změnilo se to až s přechodem na veganskou stravu.

Objevila jsem ohromné množství surovin, které jsem do té doby neznala (například cizrnu, a cizrna je prostě life 🙂 )

Naučila jsem se vařit a péct (alespoň tak, aby to chutnalo mně 🙂 )

Díky veganství jsem se začala zajímat o ekologii, minimalismus, fair trade výrobky a vše, co s tím souvisí. Snažím se o to, aby moje ekologická stopa na této planetě byla co nejmenší, a aby kvůli mému bytí trpělo co nejméně živých bytostí, teď i v budoucnosti, protože my všichni jsme už dnes zodpovědní za to, jak se na této planetě bude žít dalším generacím. Na to nezapomínejme! 😉

Nejlepší avo toast z pražské kavárny Coffee Room

Denodenně slýchám, že veganství je pouze trend. Možná to pro někoho trend je, a možná to někdo dělá proto, aby pod svou fotku na Instagramu mohl napsat #vegan. Ale i kdyby.. veganství je prospěšné pro nás, pro zvířata, pro planetu. Z jakého důvodu to děláme? Ať už z jakéhokoliv, výsledek je stejný. 🙂